Joel McNeely debutoval v roce 1988 několika skladbami k filmu Pick-Up Artist. Původní hudbu složil Georges Delerue, ale při střihu si producenti usmysleli, že budou potřebovat ještě několik minut hudby, a protože Delerue byl již zaměstnán prací na dalším filmu, byl povolán McNeely. Během následujících let pracoval převážně pro televizi a občas pro malé nenápadné produkce, díky kterým (a přímluvě Johna Williamse) získal práci na Kronikách mladého Indiana Jonese. Těmi na sebe upozornil velká studia, a v roce 1993 začal pracovat na Iron Willovi, který je dodnes jednou z jeho nejlepších kompozic; film však byl čistě průměrnou produkcí, kterou (i přes kvality svojí hudby) díru do světa neudělal.

V následujících letech pracoval na známých (především bohužel nechvalně) filmech jako Terminal Velocity, Flipper nebo Wild America. V roce 1997 byl díky svému agentovi, o kterého se dělil s Jerrym Goldsmithem, přizván ke spolupráci s mistrem na Air Force One: Jelikož Goldsmith měl na skládání hudby jen asi 10 dní, byl povolán McNeely, který od Goldsmithe dostával všechny partitury a Goldsmithovy motivy začleňoval do vlastní hudby, aby jeho podíl zůstal co nejméně nápadný.

V druhé polovině 90. let měl především obrovskou smůlu ve výběru projektů, které i přes potencionální zajímavý základ dopadly naprosto katastrofálně, a tak jim McNeely ani nevěnoval příliš velkou dávku pozornosti a vyčkával, vyčkával, až se znova naskytne příležitost složit něco, co mu jde opravdu nejlépe - romanticko-historické drama. K tomu došlo v posledních měsících roku 1999, kdy se s McNeelym spojil jeho dlouholetý spolupracovník a přítel Charles Haid (se kterým spolupracoval v předchozích 5 letech na Iron Willovi, Buffalo Soldiers a tv seriálu Buddy Faro) ohledně práce na Sally Hemmings: An American Scandal.

V posledních 3 týdnech 20. století McNeely následně zkomponoval něco okolo 2 hodin hudby, která byla nahrána se symfonickým orchestrem v Seattlu. Ve velmi choulostivých podmínkách spatřila světlo světa stylově nejpestřejší McNeelyho kompozice. Od jemného smutného klavíru přes romanticky jemný krystalický orchestr, Poledourisovský motiv Monticello, sbory ztracených duší doprovázející trh s otroky až po mírně atonální hudbu ve scénách z francouzské revoluce.

Dalším historicky znělým je i soundtrack k historickému romantickému dramatu Lover's Prayer (2000), pro který se soustředil především na práci s orchestrem a celkovou kompaktnost kompozice, jejíž síla není v kráse jednotlivých celků, ale dokonale provedeném CD s nádhernou jemnou a smutnou hudbou s mírně Delerueovským nádechem. Lover's Prayer představuje kompozičně dosud nejlépe zvládnutou McNeelyho práci pro film a rozhodně si zaslouží pozornost i přes skutečnost, že o filmu (nejen) v našich končinách jinak slyšel málokdo.

Smůla McNeelyho tvorby leží především ve výběru projektů, díky kterým nejsou šance na zviditelnění příliš vysoké, případně větších projektů, které se ukázaly naprosté propadáky, jež je lepší zapomenout, navíc v soundtrackovém sub-žánru, který se rozhodně neřadí mezi ty, kde by Joel nejvíc zářil. Jeho nejlepší kompozice většinou náleží snímkům C-kategorie nebo televizním produkcím, které se samostatného vydání dočkají jen velmi těžko (Buffalo Soldiers). McNeelyho skladatelské úspěchy tak jsou mnohonásobně převáženy dirigentskou prací, ve které dosahuje velkých úspěchů a díky kterým je podstatně známější než pro svoje skladatelské výkony, což je velká škoda, která měla být částečně napravena vydáním SCDC kompilace.

Nutno říci, že celá kompilace vznikala víceméně ve spěchu a jako s celkem (výběr skladeb, tituly, obal a ostatní) jsem s ní spokojen jen asi na 60%.

Největší problém spočíval především v nedostupnosti CD jako Wild America či Polly, které tudíž chybí. Další, které na kompilaci nejsou obsaženy jsou: Supercop (který by svými elektrickými kytarami se zbytkem CD naprosto neladil), Dark Angel+Soldier (které nepředstavují zrovna vrcholy McNeelyho tvorby), Vegas Vacations (dostupné pouze jako bootleg s SFX, které navíc v té době ještě nebyly k dispozici) a Peter Pan: Return to the Neverland (který vyšel zhruba měsíc po SCDC). Kromě těchto titulů jsou na CD prezentovány všechny oficiálně i neoficiálně vydané McNeelyho soundtracky.

Skladby jsou řazeny v chronologickém pořadí od Samanthy (1991) až po Lover's Prayer (2000), které dle mého soudu dokládají postupný vývoj McNeelyho kariéry: od Kronik mladého Indiana Jonese přes Disneyovská dobrodružství (Iron Will, Squanto) a akční propad druhé poloviny 90. let, který McNeelymu rozhodně nesvědčí, až po návrat k historickým dramatům (Sally Hemings, Lover's Prayer).